„DNES VEČER ZEMŘEŠ.“
Tato prostá instrukce v sobotnímu rituálu smrti rozvibrovala každou buňku v mém živém těle.
Před očima se mi začaly míhat obličeje mých blízkých, mých malých dcer, syna, mého muže. A proudy slz začaly naprosto spontánně a bez možnosti zastavení tyto obrazy čistit, prolévat je svou úlevnou silou. Celé mé tělo, duše i mysl křičela jediné. „Já nechci!!“
Překvapila mě tato silná reakce, na tak jednoduchou větu, protože já jsem přeci se smrtí dávno kamarádka, potkala jsem ji na své cestě životem již mnohokrát a byly doby, dlouhé doby, kdy jsem se jí sama ochotně nabízela a ona jen odmítla mě tenkrát sebou odnést. Odmítla mi nabídnout svoji klidnou náruč, když jsem prožívala každodenní utrpení a volala jsem JI, ať přijde, ať se mohu odevzdat do ticha a nekonečného míru.
Tento večer bylo vše tak moc jiné, tolik mě toho na zemi, při životě drží a to nemyslím věci neuzavřené, mám na mysli radost a vděčnost za každý den. Už jen samotné čekání – než pro mě přijde, spustilo hluboké procesy v každém koutku mé bytosti. Napsala jsem dcerám, přestože každý den ode mě slyší, jak moc je miluji, aby nikdy nezapomněly, jak moc jsou jedinečné a nádherné. Synovi, kterému to málo říkám. Mámě, že vím, že se snažila být vždy tou nejlepší pro mě, že odpouštím ty chvíle, kdy to nešlo. Zavolala jsem svému muži, ten má již ode mě vše napsáno dávno. Jen slyšet jejich bezstarostný hlas, plný radosti, ale i běžných starostí mě dojímal, dojímal až k dalším slzám, které odplavovaly veškerou bolest z mých hlubin, všechny neprožité radosti a roky s mými dětmi…
Zbytek večera jsem se rozhodla strávit se svými sestrami, v tichu i písních, síle i slzách. Objetí i podpůrné malování symbolů odvahy po těle. Povídání, obavy i smích…A opět zpěv, zpěv a krásné melodie..
A pak přišel anděl smrti a odvedl si jednu z nás.
Hrůza, strach a obavy na chvíli dostaly hlavní slovo. A pak opět slzy a nekonečná touha žít.
Když přišel pro mě, věděla jsem od první chvíle, že je to on. Tady a teď. A šla jsem s odvahou i pokorou. Smířená.
Byl laskavý a dovolil mi naposledy pohladit šípek, naposledy pohlédnout na nebe plné hvězd, naposledy procítit plně svůj dech…
Rozloučil se se mnou u brány. Dál jen sama, připravená, klidná, unavená.
Bezčasí. Místo v tichu, na hranici života a smrti. Bez času. Bez vzpomínek. Bez emocí.
Jen nic, prázdno, bolest a zase nic.
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
Mezi prostorem, mezi časem…
A PAK KONEČNĚ PŘIŠLA.
Temná a spravedlivá.
Rozhodná a neoblomná.
Něžná a přijímající.
Nabídla mi svou laskavou náruč, pokud se jí plně odevzdám.
Jemně se dotkla mého čela a já již necítila bolest, utrpení, smutek, křivdu, závist, strach ani lítost.
Jen plné a věčné odevzdání.
Propadla jsem se do její moci v naprosté důvěře a s nekonečnou LÁSKOU. To jediné totiž zbylo.
LÁSKA. A nekonečný klid…..
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
Myslím, že už nikdy, nikdy nezapomenu ten pocit VDĚČNOSTI, když mě cvrkot ptáčků a zvonivé hlasy jarních Bohyň přivedly zpět.
Ten pocit, že MŮŽU ŽÍT, dýchat a radovat se. Že MOHU vidět svoje děti vyrůstat!
Děkuji, děkuji a nezapomenu.
Nezapomenu, dokud nepřijde ten čas, ta chvíle, kdy spočinu v nekonečné lásce.
