Od radosti k citovému poutu

"Gratuluji, bude z vás maminka!“, mohla býti věta, která ve vás pravděpodobně odstartovala sérii různorodých pocitů. Od euforické radosti, blaženosti, nadšení, přes nejistotu, strach až k myšlence: „tak to je úplně v p.d.li“.

A také je možné, že tím začal váš hon za tím, jak být ta nejlepší máma na světě. Protože je to pro nás přirozené, chtít být nejlepší, dokonalé a zvlášť, když jde o naše děti -pro koho jiného?

A tak se mohlo rozjet kolečko měření a vážení, časování, porovnávání a vyhodnocování, studování a pochybování. Jeden odborník poradil to a druhý zase opak. Neustálé zvažování toho co je správně, kvůli sobě, kvůli dítěti. A taky možná kvůli manželovi. A mamce. Tchýni. A sousedce od vedle a taky holkám v práci.

Možná jste si zvládla rozplánovat celé těhotenství a také dokonalý porodní plán. A je dost možné, že vše nevyšlo podle vašich představ. Tělo si říkalo o jiné věci, než doporučil lékař. Než co píšou v tabulkách. A miminko? Už v bříšku mělo „vlastní názor“. Přišlo na svět úplně jiný den než byl zapsán v těhotenské průkazce! A u někoho tak míra stresu i přes těhotenské hormony rostla. A jedna z věcí, které jste se tak bála, se třeba opravdu stala. Po narození děťátka nedošlo k bondingu. Zhroutil se vám svět, protože bonding je úžasné napojení maminky s dítětem hned po narození, které ohromně pomůže právě v budování attachementu – citové vazby.

Vrhla jste se do kolotoče zajištění toho nejlepšího pro své dítě a zjišťujete, že váš život je samá otázka a miliony možností:
  • Vybrat ty nejlepší plenky, ideálně látkové a bio (velký obdiv všem mámám, které v lehkosti zvládají dennodenně prát, sušit a žehlit)

  • Jak a kdy správně kojit, nebo nekojit (lahvičky, kloboučky, odsávačky, cévky, polohy, časy…)?

  • Ergonomické nosítko, krosnička nebo snad kočárek?

  • Jaké jsou ty nejlepší první botičky? Barefooty? Pevné? Nebo běhat na boso?

  • A první příkrmy – kupovat, mixovat, nebo snad BLW?

  • Jak zvládat dětské emoce, správně volit slova, být respektující a zároveň nastavovat hranice.

  • Vychovávat ve volnosti či autoritě, dělat to lépe a hlavně nic nepokazit.

  • A hlavně zdravou stravu, bez cukru, bez lepku, bez mléka, nebo možná vegan?

  • Do kolektivu a nebo ještě ne? Kroužky, ale zase ne moc. A do jaké školky? A následně školy? Domškoláctví, nebo klasika? Případně soukromá? Snad alternativní?

Čas běží, dítě roste.

 

Začínáte řešit sprostá slova, spory s kamarády, první lásky. Čas na telefonu a náplň jeho času.

Aby z něj něco bylo. Aby něco uměl. Byl k něčemu…

A máte načteno, všechny Výchovy i Nevýchovy, zvládnuté veškeré výchovné směry, postupy a doporučení, metodiky i techniky. Tolik videí shlédnuto na FB a Insta, že jste již téměř odbornicí v oboru.

 

A pak přijde… PUBERTA… a můžete začít znovu….

 

Uff, není to jen tak, to rodičovství. A kdy přesně se stalo, že jsme se tak vzdálili od svých dětí?

Vrátím se na chvíli zpět, právě k oné citové vazbě. Daniel A. Hughes ve své knize „Budování citového pouta“ zmiňuje postoj PACE, jako způsob komunikace s dítětem, který obsahuje hravost, přijetí, zvědavost a empatii a který pomáhá budovat důvěru a učí dítě regulovat své pocity.

A upřímně sama vím, jak je v dnešní době, pod tlakem věčného posuzování, hodnocení a výkonu na tyto kvality nezapomínat.

Naplňovat jimi svůj život a tím i život našich dětí. Nechat je vyrůstat v radosti, s velkou dávkou humoru, prožívat každé přítomné chvíle, jako by byla poslední. Pustit do běžného dne trochu nadhledu a nebrat se (a život) tak vážně.

Mám radost, když v klubíčku zajíčka Lesníčka, v Jurtě u Potoka, můžeme každý pátek zažívat právě takové chvíle. Protože právě tohle jsou ty chvilky, které posilují citovou vazbu mezi vámi a dítětem, takový neustálý bonding:

  • společně se spolu ze srdce zasmát

  • příjemné doteky, nejlépe kůže na kůži

  • čas jeden na jednoho v plné pozornosti

  • přijetí tak jak jsem

  • společný zpěv a rytmus

  • uvolnění stresu na obou stranách, v bezpečném prostředí, při hře a tanci

  • společné prožitky

  • zkoumání přírody

  • tvoření

A tak pokud můžete milé mámy (a samozřejmě i tátové) naordinujte si se svými dětmi takové chvíle, kdy se budete spolu smát, až se budete za břicho popadat. Až se v návalu prudké a nespoutané radosti svalíte spolu na zem, třeba do trávy a vaše slzy štěstí vám pomohou odplavit všechny dřívější nezdary a pocity selhání.

chci být radostnou mámou

a nejsem si jistá, že to dokážu bez pomoci

Líbil se vám můj článek? Posdílejte ho s ostatními na sociálních sítích!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *