Dlouhá cesta k sebelásce /ZAMILOVAT SE DO SEBE OD HLAVY AŽ K PATĚ
A je to vůbec možné? Dnes, den před dnem kdy se uzavírá můj 44. roční cyklus, se můžete začíst do příběhu holky, která se nenáviděla dá se říct až k smrti a která se našla v lásce, úctě, přijetí a vděčnosti k sobě samé, ke svému tělu a každému jeho kousku.
Tolik se toho dokáže nastřádat v pocitech mladé dívky, tolik toho uši slyší, oči vidí, tělo cítí. A tolik toho ublíží.
Neznámý pán, v městském parku, vyhlídl si malé děvče ke svému potěšení. A ve strachu, panice a hrůze, děvče se odpojuje od svého těla, které jen vzdáleně cítí pod svými prsty teplou zpočátku měkkost jeho údu. Pak ztvrdne, zvlhne, vše trvá chvilku. Ale děvčátka pocit, že její tělo není její, je veřejné a k použití přetrvává roky. Desetiletí.
Dospívání a první menstruace jako nutné zlo.
Nevinné přetahovačky s mámou o kousky oblečení, které jsou přece vhodnější.
„V tomhle vypadáš divně, zelená ti nesluší.“
„Zase jsi se vymustrovala, vypadáš jak ze sirotčince.“
„Smrdíš potem.“
Tady už přituhuje, ale názor matky je zásadní, je základem pro pojetí sebe sama.
I její pohled na sebe, její nespokojenost a neláska k sobě.
„Já zase vypadám, jsem jak kus hroudy.“
„Fuj, nemůžu se na sebe ani podívat.“
„Přece nevylezu v šatech, všichni by se mi smáli.“
Když se přidá otec, první mužský vzor a první člověk na kterém se mladá, dospívající dívka testuje a ověřuje si jak obstojí v životě jako žena:
„Ty jsi přibrala?“
„Nějak ti narostl zadek.“
„Měla by se víc hýbat, vždyť máš prdel jako vrata.“
A začíná kontrola. Před zrcadlem. Oči vidí. Tělo cítí. Tady špek a vedle divný záhyb. Co dneska na sebe, aby se mi nesmáli? Co když budu zase smrdět, ucítí to spolužák?
Nenávist k sobě, nenávist k tělu, nenávist k životu. Stupňuje se s každým prožitým dnem, s každou poznámkou, s každým odsuzujícím pohledem.
Špendlík zahání část té nenávisti. Jeho ostrá špička rýsuje do kůže neforemné vzory a s každým přejetím, mizí bolest duše a zůstává jen tak fyzická. Alespoň pro tu chvíli. Alespoň na těch pár vteřin. Úleva se dostavuje a nenávist k sobě a ke svému tělu dostává reálnou formu.
Někdy však špendlík nestačí, bolest je hlubší a nejde utišit, přichází cigareta a silou se tlačí na kůži. Fyzická bolest na chvilku pohlcuje tu vnitřní. Jindy zas propíchnutá kůže v uchu zrezlou jehlou, prokousnuté zápěstí. A jizev na těle přibývá a ty uvnitř nemizí…
Ležíme s manželem večer na gauči, přitulení k sobě, já zády k němu. Hladí a masíruje moje tělo. Laskavě, jemně, s citem. „Ty tak voníš. Miluju tvojí vůni.“ „Jsi tak příjemně měkká a jak tvé tělo hřeje.“ „Jsem vděčný, že tu mohu s tebou být, že mohu hladit tvoje vlasy a dívat se ti do očí.“ „Miluji Tě.
Ležíme a vzpomínáme, jaké to bylo krátce po našem seznámení. Jak 3x denně promazával mé tělo, které silným ekzémem dávalo najevo, jak je zraněné. Jak mě navštěvoval v nemocnici, když bolest z rozdrápaného těla byla k nesnesení a bylo třeba ji léčit na kapačkách. Jak mě držel, když jsem řvala, když jsem brečela a když jsem se v zoufalství opíjela. Držel a šeptal: „Miluji Tě.“
Dnes ráno jsem otevřela oči a nejdříve se zaostřily na nádherný obraz, který již pár týdnů zdobí naši společnou ložnici. A zalily se dojetím, vděkem a přijetím. Není na něm ztvárněna překrásná příroda. Ani směs pozitivních neurčitých barev. Nezobrazuje ani dokonalou krásu určenou naší společností. Dokonce ani celou naši rodinu, nebo snad naše děti.
Jsem na něm JÁ.
A tak přeji Tobě, milá, která čteš tyto řádky, ať je Ti 12, 33, 56,nebo třeba 90.
Ať cítíš bezmeznou Lásku ke svému tělu, přijetí, každého svému kousku a vděčnost.
Děkuji každý den svému nádhernému a dokonalému tělu:
- že mě nosí tady na zemi
- že mi dovolí jíst a pít a nechá se vyživovat dary Matky Země
- že mi dovoluje tvořit
- a pečovat o záhony
- hladit psi
- masírovat manžela i děti
- hladit sebe
- že mi umožní odpočívat
- tančit a chodit po lese
- nosit krásné šaty
- že dává výživu mé dceři
- že mě nezradilo ani v nemocech a operacích
- že dalo ŽIVOT.
Děkuji Ti moje tělo a miluji Tě, miluji sebe a těším se na každý další společný den, tady na Zemi.
PS: Veliké díky Barbaře LOU, za její umělecké ztvárnění mého těla a pro vás doporučení na osobní portrét od této skvělé malířky Váš Mistrovský portrét – By Barbora Lou (mistrovskyportret.cz)
Jedna odpověď
Hani, jsi úžasná a inspirativní žena. Děkuji, že píšeš. Piš dál!