Tolik, tolik MOC jsem si přála toho s vámi sdílet. Tolik nápadů se rodilo, tolik různých témat, prožitků, radostných, důležitých i nudných…
Tak plná a natěšená byla moje hlava..
..až se podělí o vše co se v ní míchá, co v sobě nosí, pod čeho tíhou, tak často BOLÍ.
- o ženě v cyklu
- o zasvěcení v kněžku
- o knížce „Nebuď p!ča!“ a jak se snažím nebýt
- jak neskutečně úžasné je sledovat proces puberty, jak dokonalý je to přerod a jak moc to někdy nejde skoro přežít
- jaké to je, když dcera poprvé nakreslí hlavonožce
- a druhá když „zčistajasna“ začne číst a psát
- jaké to je chystat 72 adventních pytlíčků
- jaké to je jíst zdravě a kolik to mě stojí úsilí
- jaké to je se na to občas vys.at
- o boji s chlupy, blátem v domácnosti a studených psích čeníšcích
- o hojnosti a o tom, jak ke mě Bohyně promluvila
- jaký jsem dostala nádherný dárek
- o domácích pracích a jak to u nás funguje/nefunguje
- jaké rituály nám usnadňují každý den
- o knize MAMA a proč je důležité mluvit i o těch těžších chvílích
- o tom, jaký jsem přeborník v odpočívání, lenošení, házení se do klidu apod….
Tak MOC a tolik jsem toho s vámi chtěla sdílet.
Až mě neMOC znovu, znovu za tak krátkou dobu zastavila.
Protože když to udělala poprvé, nedošlo mi to prostě v plné síle. Tedy, já si myslím, že došlo, jsem přece vědomá žena! Jenže už přitom jsem věděla, že jak se mi uleví, půjdu do toho zase naplno. Že nedokážu nic vypustit. Protože proč? Přeci dělám, jen co mě baví! Žiju svůj život a dělám samé krásné a naplňující věci! Sama si vybírám a co mě nebaví, do toho se nepouštím. Nabírám a nabírám jen samé zajímavé, rozvojové činnosti, práci s dětmi i dospělými, provázím a zároveň prožívám, nádherné propojení, tak proč zpomalovat? Je přece potřeba se toho ještě tolik naučit, být ještě lepší průvodce a ještě koučka k tomu, časem možná i taneční lektorka, plním si přece JEN své sny!!
Při jednom z posledních cvičení Lesní mysli, jsem kráčela vstříc svému vysněnému cíli, zvědomovala a imaginovala jsem si, jak se cíl zhmotnil, jak už jsem tam, jak je vše takové, jaké si sním. Hlavu v oblacích, s úsměvem na rtech, spokojená a sebevědomá. Však při jednom z kroků, padl můj pohled také pod mé nohy. Po čem to sakra šlapu! Kde se tu vzaly ty drobné semenáčky? Cesta mi přišla volná, přímá, co to je? Myšlenka přerušila snění. Jak moje rodina vnímá mojí touhu. Mou práci, mé školení, semináře, výcviky… Veliká podpora od mého muže a vlastně i dětí, ale nechybím jim? Našich společných chvilek znatelně ubylo, společný čas se postupně scvrkl na běžné každodenní povinnosti. A já děkuji, že jsem to mohla vidět, pod svýma nohama, díky Lesní mysli, díky sobě…
a pak i Bohyně promluvila
Protože pokud myslíte, že mi to stačilo, nestačilo.
A nestačila ani nemoc, ani slova druhých. Ani mé vědomí, ani koučování. Nezabralo nic. Až do večera, kdy jsem byla zasvěcena v kněžku.
S velikou pokorou jsem skládala svůj slib, slib pro NI – velkou Matku Zemi, slib pro sebe, slib pro ty, které mám čest provázet. Slibovala jsem a přidávala slov, co ještě a ještě mohu nabídnout, čím dalším mohu ostatní podpořit. Slibovala jsem, že i o sebe budu pečovat, abych mohla stát silná a dál šířit světlo a bezpodmínečné přijetí. Požádala jsem i o blahobyt a uznání. Tolika slovy jsem svůj slib naplnila.
A Bohyně mlčela, mlčela a vdechovala každé mé slovo. Když ta mi došla, konečně promluvila.
„Mám pro Tebe, dcero jediný úkol na tomto světě. Jeden jediný. Protože vše ostatní už dávno umíš, vše ostatní už dávno děláš. Vše ostatní jde Ti snadno i bez mé pomoci. A tak slyš, dcero, Tvé poslání na tomto světě je naučit se odpočívat. Lenošit. Nic nedělat. A až se to naučíš, můžeš to s láskou předávat dál. V těchto chvílích budu s Tebou nejvíc.“
V první chvílí jsem jen nevěřícně zírala a přemýšlela, zda mi zní ten hlas v hlavě správně. Protože proč tohle říká zrovna mě? Já jsem přece v tomhle opravdický expert! Já, která roky strávila nicneděláním v posteli, dokonce někdy nevstala ani do práce? Já, která si SAMA říkám alespoň jednou týdně o hodinu ve vaně po náročném dni s dětmi venku? Já která předávám zpomalení a zklidnění lidem jako průvodce Lesní mysli? Ženám na ženských kruzích? Učím to děti ve školce a i ty vlastní! Vždyť i můj muž se naučil vedle mě bez výčitek odpočívat!
A tak jen mlčím a vnímám, přece se nebudu hádat s Bohyní, že?
Bohyně zavrtala broučka do hlavy a tak když za pár dní přišla opět vydatná nemoc, já už vím, že měla pravdu…
Že roky nic nedělání v posteli, nebylo odpočívání, byla to deprese.
Že hodina ve vaně, není dostatečná dávka odpočinku za týden, zvlášť když v noci pořád 100% nespíš kvůli kojení.
Že nemám čas zajít na kafe s kamarádkou, jen tak chvilku na hodinku samy dvě.
Že jsme si se synem zahráli deskovku po tak dlouhé době.
Že sejít se s dalšími rodinami jen tak na výlet se stalo v našem diáři nemožné.
Že Lesní mysli i Ženské kruhy, ač v nádherném jemném plynutí, jsou pod mým vedením pořád práce a ne odpočinek.
Že to, že si neumím udělat čas na svou mámu a občas si sní v klidu promluvit, jen tak samy bez dětí, o něčem svědčí.
Že jsme si stále s manželem nenašli prostor pro společnou večeři ve dvou, ani po měsíci od výročí (ač jsme měli překrásné obnovení slibu i s dětmi), také o něčem svědčí.
Že ležet nemocná na gauči a dívat se, jak není nic hotové je pro mě pořád SAKRA těžké..
A tak zase začínám. Přemýšlím co s tím, kde zpomalím, co vypustím, jak to udělám. Vím, že to nebude snadné. A vím, že budu potřebovat pomoc. Od celé rodiny. Všechno převrtat a znovu nastavit. Práci v domácnosti, práci v práci, práci v provázení, práci dobrovolnou, práci při učení. Po kouskách, po malých částech. Odlupovat, co se dá odloupnout a nedělat a naopak přidávat těch lenošících chvilek.
Třeba si sednout na chvíli do křesla a zavřít si oči (abych neviděla bordel všude okolo) a když nevydrží zavřené, ovázat je šátkem. Pro děti jasný signál: MÁMA ODPOČÍVÁ.
A ony mě nechají, to vím. Protože děti už to vědí, že jen odpočinutá maminka si umí hrát. Může se smát, být laskavá, pečující a milující.
Tak LENOŠTE milé mámy, co se do vás vejde, Bohyně Matka vám každou takovou chvilku dvojnásobně požehná.
